Aneb do Boršic s Vladimírkem na břiše, s krosnou na zádech a vlakem Dlouho plánovaná výprava do kraje Jižní Moravy se stala skutkem! Cesta začala ve středu 17. února. Jelikož nebylo jisté, jak bude Vladimírek snášet delší pobyt ve vlaku, tak jsem rozhodla o rozkouskování trasy na tři části. První do Chocně, druhá do Březové nad Svitavou a třetí do vysněných Boršic.  Obtížnost etap se stupňovala stejně tak jako se zvyšoval počet členů domácnosti v jednotlivých navštívených rodinách.  První, zkušební, etapa byla s donáškou batohu na nádraží, bez přestupů a s vyzvednutím batohu v cílové stanici. Cesta proběhla hladce – Vladimírek nejprve nadšeně sledoval cestu a po nějaké době usnul v šátku.  V Chocni nás přivítala babička, nocovali jsme u bratra a jeho rodiny.  Vladimírek prvně viděl kočku (Emila) a taky se blíže střetl se sestřenkou Viktorií.

Druhá část byla původně plánovaná jako zastávka v Březové nad Svitavou s večerním přejezdem do Brna, kde bychom nocovali u Kočích. Nicméně zdravotní stav malé Justýnky Kočí nebyl na přijímání delegací, tak jsme nakonec přespali v Březové, přesněji v Dlouhé u Březové. Tam bydlí v malebné, z části roubené, chaloupce rodina Novotných – Michal, Katka s Jůlinkou a Matějem (o 14 dní mladším než Vladimírek), dále kočka a pes.  Cesta byla s jedním přestupem a batohem na zádech. Během pohádkové návštěvy jsme se byli podívat v mateřském centru Kocourek, kde by se Vladimírkovi moc líbilo, kdyby tam ostatní děti nevyluzovaly děsivé pisklavé zvuky.  Nutno říct, že to byla alespoň malá přípravka na tu pravou zkoušku Vladimírkovo uší – v Boršicích.

Cesta z Březové byla nejdobrodružnější – dva přestupy ve vlaku, prostoj v Brně a na závěr autobus, doba jízdy celkem 4 hodiny. Během jízdy nás čekalo kakání do kyblíčku a z Brna vlak přecpaný studentama, všechno jsme zvládli dobře. Úleva po dokončení všech přesunů byla obrovská.

Zpáteční cestu, po oběhnutí všech úřadů a oficielním přivítání Vladimírka jako boršického občánka, jsem si řádně vychutnala, jelikož jsme cestovali ve čtyřech a na přímo.

Reakce Vladimírka na změny prostředí, stejně tak jako na cestování byla pozitivní, všude zářil svým sociálním úsměvem. Dokonce mi několik dní po návratu přišlo, že je zklamaný z chabého denního programu.

Všem, kteří nám poskytli přístřešek, stejně tak jako těm, kteří nás přijeli navštívit v Boršicích děkujeme

Včera ho konečně dovezli. Na první pohled klenot mezi vozy, na druhý už se nějaké stopy používání našly. Byl neodolatelný, hned jsem musela ozkoušet příslušenství, projít návod, ale hlavně posadit do něj Vladimírka!

Ano, je to tak, pořídili jsme přívěsné vozítko Chariot pro dva malé pasažéry. Je to naše vstupenka do světa pohybových aktivit  s dětmi.  Za vozítko může Vladimírek poděkovat dědovi, jelikož ten nám ve správný čas ukázal, že lze s vozítkem kromě kola i na lyže a běhat. Od té chvíle jsem začala pokukovat a dělat si přehled o typech přívěsů. Chariot jsem z možností vyřadila kvůli ceně a zajímala jsem se hlavně o Croozer a Azub. Ani jeden mě nenadchnul, že bych ho hned běžela koupit. Náhoda tomu chtěla, že jsem narazila na aukci s Chariotem, i z druhé ruky byla suma k dlouhému zamyšlení. Rozhodl nakonec Vlad, jelikož aukce končila právě ve chvíli, kdy jsem se vracela z návštěvy Motolské nemocnice, tak postoupil instruktáž po telefonu jak přihodit. Doběhla jsem domu celá zvědavá, zda jsme tu aukci vyhráli, ale Vlad nevěděl, po přihození měl plné ruce práce s netrpělivým Vladimírkem. Bylo to štěstí

Po úpravě a otestování zatepleného pytle už nebránilo nic vyjetí. Vzali jsme lyže, foťák, vozítko, Vladimírka a vyrazili jsme do Stromovky. Vladimírka tak čekala historicky první projížďka v „kočáru“, jelikož do dnešního dne jsem ho ven nosila pouze v šátku. Zkušební jízda dopadla nad očekávání dobře. Největší problémy byly s montáží a demontáží lyžiček a koleček. Podruhé to ale zřejmě půjde bez problémů Jakmile se vozík rozjel, tak se Vladimírek uklidnil a vychutnával si pohyb bez nutnosti hnout brvou. Táhnout přívěs je překvapivě lehké (po rovince), padá se stejně dobře jako bez něj, jen se o trochu hůř vstává. Nezvyklé je manévrování při otáčení a trochu děsivá je nemožnost uvolnit stopu, když je potřeba. Jinak je pocit z jízdy báječný – vést si spokojené dítko a přitom se projíždět na lyžích…no prostě paráda Dorazili jsme domů s rozzářeným synkem.

Jedná se o metodu, při níž se rodič snaží splnit přirozené hygienické potřeby kojence tím, že ho nenechá vykonávat potřebu do plenek, ale na signál dá miminko na mininočníček, či jak se nám z počátku osvědčilo na skleničku. Jedním z nosných pilířů metody je, že kojenec považuje plenku za součást svého oblečení a není mu příjemné do ní močit, nedej bože kadit. Sám od sebe tak v brzkém věku začíná dávat signály rodičům (vrtění, pláč, kňourání apod.), kterými ohlašuje potřebu. Pokud tyto signály vyslyšíte, pak máte nalšlápnuto k brzkému odhození plen a kojenec má radost, že se mu věnujete. Pokud na signály kašlete, brzy si je odvykne vysílat dost možná s pocitem, že kašlete na něj. Metoda se sice jmenuje bezplenková, ale dítě stejně plenku nosí, ale potřebuje jí čím dál tím méně a nakonec vůbec. To je asi tak všechno, co o metodě vím z teoretického hlediska, jelikož jsem nikdy neabsolvovala přednášku a ani nečetla knihu.

Když jsem v těhotenství slyšela o bezplenkové komunikaci, tak jsem si pomyslela, že je to teror rodičů. Říkala jsem si, že dost na tom, že budu používat látkové pleny a budu tak Vladimírka přebalovat o poznání častěji než neekologičtí jednorázovci. Zkrátka jsem byla skálopevně přesvědčená, že tuto metodu používat nebudu, jenže Vladimírek se asi rozhodl jinak…Začalo to tím, že Vladimírek často spustil potřebu až při rozbalení pleny, tak jsme se v pár týdnech jeho  života začali krýt skleničkou. Signálem byl zpočátku zvuk „e e e e“, který ale přecházel v brekot. Pláč časem zintenzivněl, až jsem nabrala dojmu, že má bolestivé močení a dokonce jsem ho kvůli tomu hnala k doktorům. Vše bylo v pořádku. V necelých dvou měsících jsme dostali jsem začala používat  čínský mininočníček darovaný od švagrové a když jsem se na něm  naučila Vladimírka držet, tak už skleničku nechce. Inu z kopce se asi čůrá lépe S kakáním máme taky vystaráno, když začne tlačit, tak mám spoustu času ho svléct a dát na kyblík. Chytáme z 99%. Jsem tomu ráda, když srovnám zapatlání v plence a bez plenky, tak mi najednou přijde úplně zcestné chtít po dítěti, aby tlačilo do plenky. Vladimírek je také velmi spokojený, je téměř pořád v suchu a riziko zapaření a vzniku opruzenin je minimální.  Těším se, že v létě už nebudou pleny potřeba vůbec…

A jaká je Vaše zkušenost?

Donuceni okolnostmi jsme zůstali přes Silvestra 2009 a Nový rok 2010 v Praze. Jednou z největších výhod této situace byla možnost zajít se podívat na tradiční pražský novoroční ohňostroj. Zvláštní zážitek byla už jenom cesta, kdy se zdálo, že lidé i auta se ve směru sjednotili za jedním cílem – ohňostrojem. Harmonicky vyzněl zejména pohyb osob, jelikož zaplněné ulice připomínaly hady pohybující se zručně a cílevědomě. Vzduch byl naplněn pozitivním očekáváním desetitisíců. Takoví hadi sice ochromili dopravu, ale i to bych považovala za pozitivní efekt, jelikož se ve chvílích ohňostroje jakoby všechno zastaví – jakoby město zatajilo dech…Po skončení světelného zážitku se všichni shromáždivší se zase pokojně rozešli a snad každý si nesl domů nádherný povznášející pocit. Podobně silným zážitkem ve smyslu pozitivního sjednocení masy lidí,  mohlo být, podle mých představ, shromáždění na Letné před dvaceti lety.

Místo ke sledování ohňostroje jsme bohužel neměli moc dobře promyšlené a tak jsme byli rádi za místečko ve svahu na Letnou s výhledem na odpalovací loď a část Hradčan. Celou parádu nadšeně sledoval i Vladimírek z šátku. Probudil se pár minut před začátkem s mírně špatnou náladou a dokonce jsem si myslela, že s ním budu muset odejít, aby nerušil zážitek ostatním. Nicméně jeho zalíbení ve světýlkách, které je pravděpodobně vlastní všem  kojencům, dostalo nyní nového významu a naplnění. Po pár světlicích bylo rozhodnuto – mohu tak doporučit ohňostroj jako utišující prostředek pro děti

Díky Praho!

Všechno nejlepší v novém roce 2010 přeje rodina Píškova

Mladá maminka na vycházce hledá kde přebalit své plačící miminko. Zajde na toalety, kde sedí výběrčí romské národnosti a zeptá se, zda je na toaletách přebalovací pult. Paní nejprve nechápe, ale po zopakování otázky se jí rozsvítí a spustí rázným hlasem: “ ale to jste se spetla, tady jsou veřejný záchodky, to musíte do babyboxu!“.

Bohužel to není vtip, ale moje realita z dnešního dne. Tyto skvělé toalety najdete na zbrusu nové stanici metra Letňany! Při svých pochůzkách městem mám pocit, že přebalovací pult je asi něco supr moderního, co ještě nikde nestačili zavést…

V pondělí pro nás teta objevila, že junior umí krásné letadlo, tak se celý týden nesl ve znamení létání. V žebříčku jeho popularity se stále pevně na nejvyšší příčce drží kolotoč s plyšáky, bez ranního povídání s kojotíkem a hrošíkem by den přeci nebyl tak krasný. Novinkou je hrazdička, která prvně zaujala a mně přišlo, že si Vladimírek už uvědomil, že to JEHO ručička rozhýbala postranní kolečko.  Bohužel od narození vnucovaná houpačka ne a ne se dostat do přízně. Z výchovných úspěchů bylo úterní chytnutí dvou ze tří denních velkých potřeb do kyblíku, počáteční nadšení však vystřídalo zklamání, jelikož od té doby se další kyblíkování nevede. Zajímavostí tohoto týdne bylo zjištění zajmu juniora o kinematografii. V pohodě shlédnul dobrou půlku prvního filmu, který jsme si od porodu dovolili pustit, jednalo se o „The good night“ v anglickém znění – můžeme doporučit.